Dělá mnoho, ale nevkládá do toho srdce

Žena, která si ve svých očích,

rukách, nohou, těle... přináší z dětství

málo lásky, má málo vlastní energie

V samém jejím jádru je

dětská vzpomínka, vše prostupující pocit,

že život je těžký a není radostný

...

Taková žena pak

- když se sama stane matkou -

pak buď dělá příliš málo

a má pocit, že dělá mnoho

Anebo dělá sice hodně,

ale nevkládá do toho srdce,

nemá ze svých denních činností

radost, nenaplňují ji energií

...

Lidé kolem ní

- a děti zejména -

pak nevnímají, jak mnoho

pro ně dělá,

ale vnímají energii,

která tuto činnost provází

...

Energii nedostatku, vyčerpání,

malého nadšení a tím pádem

nudný ráz jejího zaopatřování,

monotónnost její péče

A také její přesvědčení, že dělá

mnoho, příliš mnoho

- že nese celou váhu rodiny

na svých bedrech a že ji ta tíha

tlačí k zemi

...

Člověk, pro kterého sama činnost,

kterou vykonává, není odměnou,

se ale sám stává pro svou rodinu

závažím,

i kdyby to by jejich jediný

zaopatřovatel

...

Za své činnosti očekává odměnu

(v citech, uznání, někdy i penězích),

protože roli ženy a matky

nežije pro sebe, nečerpá z nich

svou identitu, smysl svého bytí

Je totiž stále ještě nedosyceným dítětem,

které uklízí a omezuje se

pro mámin úsměv a objetí

...

Za svou otročinu a přesčasy

chce dostat pochvalu a jistotu,

že se s ní počítá a zoufale touží

odjet na dlouhou dovolenou,

odpočinout si od svého života

- protože na dovolené jsme všichni

králové a královny, o které

se druzí starají, kde si můžeme hrát

a cítit se jako spokojené děti

...

Vídám ve svých limbických konstelacích,

jaký zázrak se odehraje, když

ženu vrátíme v čase do jejího dětství

a vytvoříme jí na půdorysu

2x3 metry a několika hodin

nové dětství,

plné lásky, něhy a pozornosti

...

Nikdo z nás nemá žádnou

„vadu“ charakteru, která by byla

čistě osobní, jeho, a byla

odsouzeníhodnou poskvrnou

Je to jen rovnice

Kdo dostal, dává

Kdo nedostal, nedává

anebo z posledních sil dává,

aby dostal

...

Zacelujme naše dávné rány

a dávejme sami sobě každodenně

po čem naše srdce touží

A vždy když do svého pomyslného

džbánečku srdce

nalejete dost, plavně se překlopí

a skropí láskou

vaše blízké

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz