Hořkosladký pocit ukřivděnosti
HOŘKOSLADKÝ POCIT UKŘIVDĚNOSTI
Už jsem o tom mnohokrát psala
- největším nepřítelem našeho štěstí
je návyk na nespokojenost a křivdu
…
To křehké, zraněné místečko v nás
má očko, které nikdy nespí, stále se rozhlíží,
otáčí do všech stran a hledá, kdo mu ublížil,
kdo ho zradil, ponížil, odsunul na vedlejší kolej
…
Mnoho malých i větších nespravedlností
z dob dětství, kdy jsme byli závislí
na péči a pozornosti rodičů
nás stále pronásleduje jako tichošlápkovský
stín Mínotaura
…
Naši rodiče byli často tak unavení a nervózní
Nízké sebevědomí je uvrhlo do nenaplňující
profese a vztahu
A jejich nezralost vyústila v partnerské hádky
i neschopnost kompetentně řešit spory
mezi dětmi
Křivd bylo dost a dost
…
A tak jsme přivykli pocitu
neuspokojení a křivdy, a zatrpkli jsme
Chceme být šťastní, to ano,
ale nestačí nám se k tomu štěstí
sunout kousek po kousku
Chceme být dokonale šťastní, tak,
aby to vyvážilo léta strádání
Když nám partner nabídne jen něco, jen trochu,
cítíme zklamání a odpor
…
Je to takový uzavřený obvod, ve kterém
běháme pořád dokola
Všechno může být docela fajn, ale stačí,
aby se objevil nějaký nepříjemný pocit
a hned na něj zaměříme obrovskou pozornost
Celou dobu jsme čekali, že nám někdo ukřivdí
a konečně je to tady!
Bolest se v nás mísí s jakýmsi
zvrhlým potěšením
Je něco hluboce uspokojujícího na tom,
hledat viníka, kdo za to může
…
Téhle malé radosti se taky nemíníme
jen tak vzdát
Takže když nám někdo nabídne pomoc,
omluví se nám, chce nám věnovat
pár momentů pozornosti, odmítneme to
Tak lehce z toho druhý nesmí vyváznout!
Tolik utrpení
- a lifetime of suffering, psí život –
a tímhle se to má spravit?
Opravdu ti mám odpustit svůj nespokojený život?
…
Je v nás tolik rozhořčení, tolik
dětských pocitů, že tohle velké utrpení
spraví jen něco nadpozemského
Nic menšího nepřijmeme a nic neodpustíme
Navíc lidem (a partnerovi) nevěříme a vlastně
je nemáme doopravdy rádi
„Jen si chtějí honit zásluhy a na takové drobty
já jim kašlu!“ křičí dítě v nás
Nevěřím ti a když od tebe něco přijmu,
ztratím svou poslední zbraň, svůj pocit,
že mi je ubližováno, že
jsem lepší než ty
…
Je to podobné, jako když máme v sobě
program sladkobolnosti
Dítě, které má málo mámy, pořád věří, touží
a časem se, z nouze,
samo toužení stane odměnou
Je v tom určitá intenzita
O kolik lepší, než cítit prázdnotu a zoufalství
…
Podobně vzniká návyk na pocit ukřivděnosti
a jediného spravedlivého
A stejně neplodný a život zacyklující
návyk to je
…
Odepřete si tohle cukrátko,
pracujte na tom denně
Kdykoliv se objeví touha hledat viníka,
litovat se, odmítněte to
Přijměte s vděčností i málo,
dávejte sami sobě hodně,
mluvte o svých pocitech a potřebách
s ostatními, pokorně
…
Kdykoliv cítíte, že vám bylo ublíženo,
neztrácejte čas litováním se a
rozebíráním křivdy, linkováním,
co, kdo, kdy, v jakém množství
byl povinen pro vás udělat či nedělat
Nejděte do rozebírání minulosti,
ale aktivně tvořte přítomnosti
…
Takhle vzniká ona síla, o které se
stále mluví
To je ta zodpovědnost za své pocity,
za své potřeby,
za svůj život
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz