Čím bych byl bez své bolesti?
„Šťastným růžovým želé?“
ptal se tu sám sebe jeden muž před pár dny
…
Vím, že v tom byla trocha nadsázky
a obecně můžeme všichni přitakat
- špetka strachu a adrenalinu skutečně
posílí svaly a dá impulz k pohybu,
dá životu jasný směr:
pryč od strachu, co nejdál od jeho zdroje
Není to ale svobodný pohyb, nýbrž
předem daný protipohyb
…
Strachy a obavy jsou v nás naskládané
v tuhých přiléhavých vrstvách
jako prostěradla našich babiček
Zdá se nám, že nám naše úzkosti skutečně
dodávají sil a motivace
vystudovat školu,
něco dokázat,
naučit se jazyk,
někým být,
makat na sobě
a že je to dobře
Ve skutečnosti nás ale jen pohánějí
směrem, který co nejvíc kontruje
našemu momentálně největšímu strachu
- z ponížení, osamění, upozadění…
Jakmile trochu uklidníme jednu vrstvu,
stříkne do nás svou zneklidňující injekci
další
…
Nepopožene nás směrem K radosti,
ale směrem OD strachu
a většinou za cenu vysílení a otupění
…
V dětství jsme si navykli na
bolest a toužení
Toužení je jen další forma
náhražkového sycení
Toužíme po jakémsi ideálu (velké a pravé lásky,
velkého úspěchu,
absolutní svobody)
a nekonečně se honíme za jeho
naplněním, makáme na vnějších
reáliích života
…
Něčeho dosáhneme, ale jakýsi neklid
nás zase žene dál
Pocit naplnění a uspokojení prostě
není v našem základním pocitovém rejstříku
Proti touze, rozdychtění a až
vojenskému nasazení, když za ní jdeme,
je klid a štěstí
ničím
…
Řehole spojená s prací na
náročném pracovním projektu,
nekompatibilním partnerském vztahu,
intenzivním seberozvojovém plánu
nás opravdu může docela bavit,
ale je to proto, že neznáme nic jiného
…
Nepoznali jsme totiž, jaký je to pocit,
když nás mají všichni kolem rádi
a podporují nás
Jaký je to pocit, být rád na světě,
probouzet úsměvy všude, kam vstoupím,
sršet humorem, mít zdravé tělo
překypující energií, kterou umím využít,
prostě z bujné radosti, mnoha způsoby,
protože odedávna žiju v souladu
se svým tělem a duší a rozvíjím
svá tvůrčí nadání
Mít rád lidi, vidět je a cítit, že jsme
jako rodina a že spolu můžeme
podnikat cokoliv
…
Nejsme zabydleni sami v sobě,
napojeni na sebe samé
Vlákénka, která kdysi měla být
pevně napojená na mámu, dosud bezprizorně
vlají kolem naší hrudi a zoufale volají,
touží být zapojena
A tak hledáme, jak dosáhnout toho, aby
ostatní lidé toužili po napojení na nás
Usilujeme, pyšní na svou disciplínu a motivaci
Pracujeme za odměnu v budoucnosti
Vyplňujeme si dny dělám věcí, které bychom
bez oné vidiny šťastnějšího života
nedělali
…
Kdo jako maličké dítě nepoznal štěstí,
slast propojení s mámou a rodiči,
ten se bojí pustit své hektické plány,
protože za nimi se skrývá
bolest a prázdnota
…
Jenže teprve za touhle zónou
se začíná vynořovat možnost
naplno žitého života
Jeho něha, smělost i vášeň
Poklid, který teprve umožňuje
vnímat a prožívat,
nejen odškrtávat položky
…
Chceme tedy být šťastní?
Anebo krok před dosažením cíle
couvneme, vysmějeme se jednoduchosti
a nesofistikovanosti štěstí, a
znovu se ponoříme do větvoví
dekadentního
stromu utrpení?
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz