Čím bych byl bez své bolesti?

„Šťastným růžovým želé?“

ptal se tu sám sebe jeden muž před pár dny

Vím, že v tom byla trocha nadsázky

a obecně můžeme všichni přitakat

- špetka strachu a adrenalinu skutečně

posílí svaly a dá impulz k pohybu,

dá životu jasný směr:

pryč od strachu, co nejdál od jeho zdroje

Není to ale svobodný pohyb, nýbrž

předem daný protipohyb

Strachy a obavy jsou v nás naskládané

v tuhých přiléhavých vrstvách

jako prostěradla našich babiček

Zdá se nám, že nám naše úzkosti skutečně

dodávají sil a motivace

vystudovat školu,

něco dokázat,

naučit se jazyk,

někým být,

makat na sobě

a že je to dobře

Ve skutečnosti nás ale jen pohánějí

směrem, který co nejvíc kontruje

našemu momentálně největšímu strachu

- z ponížení, osamění, upozadění…

Jakmile trochu uklidníme jednu vrstvu,

stříkne do nás svou zneklidňující injekci

další

Nepopožene nás směrem K radosti,

ale směrem OD strachu

a většinou za cenu vysílení a otupění

V dětství jsme si navykli na

bolest a toužení

Toužení je jen další forma

náhražkového sycení

Toužíme po jakémsi ideálu (velké a pravé lásky,

velkého úspěchu,

absolutní svobody)

a nekonečně se honíme za jeho

naplněním, makáme na vnějších

reáliích života

Něčeho dosáhneme, ale jakýsi neklid

nás zase žene dál

Pocit naplnění a uspokojení prostě

není v našem základním pocitovém rejstříku

Proti touze, rozdychtění a až

vojenskému nasazení, když za ní jdeme,

je klid a štěstí

ničím

Řehole spojená s prací na

náročném pracovním projektu,

nekompatibilním partnerském vztahu,

intenzivním seberozvojovém plánu

nás opravdu může docela bavit,

ale je to proto, že neznáme nic jiného

Nepoznali jsme totiž, jaký je to pocit,

když nás mají všichni kolem rádi

a podporují nás

Jaký je to pocit, být rád na světě,

probouzet úsměvy všude, kam vstoupím,

sršet humorem, mít zdravé tělo

překypující energií, kterou umím využít,

prostě z bujné radosti, mnoha způsoby,

protože odedávna žiju v souladu

se svým tělem a duší a rozvíjím

svá tvůrčí nadání

Mít rád lidi, vidět je a cítit, že jsme

jako rodina a že spolu můžeme

podnikat cokoliv

Nejsme zabydleni sami v sobě,

napojeni na sebe samé

Vlákénka, která kdysi měla být

pevně napojená na mámu, dosud bezprizorně

vlají kolem naší hrudi a zoufale volají,

touží být zapojena

A tak hledáme, jak dosáhnout toho, aby

ostatní lidé toužili po napojení na nás

Usilujeme, pyšní na svou disciplínu a motivaci

Pracujeme za odměnu v budoucnosti

Vyplňujeme si dny dělám věcí, které bychom

bez oné vidiny šťastnějšího života

nedělali

Kdo jako maličké dítě nepoznal štěstí,

slast propojení s mámou a rodiči,

ten se bojí pustit své hektické plány,

protože za nimi se skrývá

bolest a prázdnota

Jenže teprve za touhle zónou

se začíná vynořovat možnost

naplno žitého života

Jeho něha, smělost i vášeň

Poklid, který teprve umožňuje

vnímat a prožívat,

nejen odškrtávat položky

Chceme tedy být šťastní?

Anebo krok před dosažením cíle

couvneme, vysmějeme se jednoduchosti

a nesofistikovanosti štěstí, a

znovu se ponoříme do větvoví

dekadentního

stromu utrpení?

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square