Máme hlad a vnímáme nebezpečí
Jeden můj kamarád včera prošel regresí
Očima, kůží, tělem tam prožil to, o čem
tak často píšu
Viděl sám sebe v porodnici, zažil odloučení
od matky po porodu a přinášení na
půlhodinová kojení
Prožil hlad a strach a zajíkavé pití
u mámina prsu
Neviděl, neslyšel, nezajímal ho mámin obličej,
nezajímal ho kontakt, viděl jen prs
a sál a sál, i poté, co už měl dost, protože
„Tahle příležitost se už nemusí opakovat.
Nebudu mít dost.“
…
Celý život si neseme důsledky
Naše mámy byly vlivem tlaků dnešního
životního stylu často ve stresu už v těhotenství
V důsledku toho špatně metabolizovaly
a výživa plodu nebyla dobrá
Porod býval často vyvolávaný, nepřirozený,
novorozenci odnášeni do sběrné místnosti
a mléko vystresované matky nekvalitní a
ještě k tomu jen po nekonečných čekáních
…
Jaká z toho může vzniknout společnost?
Proč asi jsme generací workoholiků a konzumentů?
VŠICHNI MÁME HLAD A CÍTÍME NEBEZPEČÍ
Musíme pracovat, protože bude málo, nebude
Kdykoliv jdeme kolem jídla, cítíme puzení si zobnout,
„protože mám málo … nebude“
Ale protože jsou naše buňky, naše tělo
- už od oněch dávných prožitků -
ve stálém podvědomém stresu,
málo dýcháme
a přestože konzumujeme, naše tkáně, svaly, šlachy
nejsou vyživené
…
Podle stupně rezignace malého dítěte v nás
(buď v podvědomí převládá v podstatě přitakání smrti, apatie
anebo je tu sžíravá a zoufalá touha žít)
pak lidé buď jedí málo, odmítají jídlo (to výjimečně)
anebo jedí hodně, ale zároveň nemetabolizují
Pokud převládá apatie, nevíra plodu či novorozence v život,
většina živin se z těla prostě vyloučí a tělo je vyhublé
Pokud kdysi nabyla vrchu touha žít, avšak je kolem ní
val z obav a strachu, že nebude dost,
tělo vytvoří tukovou zásobu, svaly však vytváří obtížně,
protože organismus je celý život v jakémsi
stand-by módu, přežívá se zatajeným dechem
- nežije, jen se snaží nezemřít
…
A hned za tím stojí ve frontě úkol číslo dvě,
i když o něm na vědomé úrovni „nevíme“
- tělo i myšlenky, pokud možno, zcela zahltit jídlem,
prací, prožitky, informacemi, přesuny, konverzací, ČÍMKOLIV,
abych necítil ono dávné utrpení, hrůzu a depresi
uložené ve spodních patrech podvědomí
…
Já sama jsem musela na své cestě dojít až do bodu,
kdy jsem vytvořila cosi, co teď nazývám
limbickými konstelacemi, limbickým dechem
a limbickým přepisem,
abych konečně začala přepisovat, řádku po řádce,
svůj buněčný program přežití
Je to neobyčejně zdlouhavý proces,
skládá se z desítek a stovek sklíček mozaiky,
která čistím a barvím do odstínů života
…
V jedné sesi limbického dechu se mi třeba podaří
vnímat, jak moje a máminy tkáně pracují v souladu
Jak se prolínají, skoro jako by se milovaly,
podporují, jak mě maminka vyživuje
Jindy zase se v limbické konstelaci rty přisaju
na kůži své spolupracovnice Jasmínky a cítím,
jak piju od mámy, tak dlouho, jak jen chci,
udyndám se do spánku a když se probudím,
je hojnost stále na dosah, pořád centimetr
od mé pusy, tam, kde byla, když jsem usnula
Jindy mě živí pohled do jejích (máminých)
láskyplných a trpělivých očí
…
Vrstvy a vrstvy situací, prožitků, emocí,
fyzických pocitů hladu a svírání,
zoufalých myšlenek, ze kterých je uhněteno
naše dnešní tělo a způsob prožívání
Čekají, aby byly uviděny a přepsány
…
Uzdravování probíhá úplně jinak, než jsem si
kdy předtím myslela
Je to jako cesta Kryštofa Kolumba do neznáma
Kilometry prázdného moře, bouří,
vzpurné, zoufalé posádky, nevěřící v dosažení
vytyčeného cíle, ztenčené zásoby,
krvavé sluce, bledé hvězdy…
ale sem tam už osamělý pták,
ve vzduchu závan prohřáté hlíny, květin
…
A jak plachtím stále blíž vytoužené zemi,
začínám cítit, že:
Není nebezpečné vnímat své tělo.
Je bezpečné vnímat své tělo.
Je bezpečné nepřeplňovat tělo.
Je bezpečné zůstat jemně vnímavá.
Můžu jíst pomalu.
Můžu dýchat zhluboka.
Můžu zpomalit.
Můžu se zastavit a jemně vnímat
sebe, partnera a svět.
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz