Umění žít nasáváme v dětství
Ne každému je příjemné připustit si
plný rozsah našeho podmínění atmosférou
a děním v rodině, kde jsme vyrůstali
Nechceme vidět, že naše nechuť k tomu,
že si jde partner uprostřed dne lehnout
anebo vyrazí večer někam na oslavu bez nás,
pramení z naší dávné dětské nechuti k tomu,
že nás máma stále opouští
Nedokážeme rozpoznat, že síla našeho odporu,
když nás partner o něco požádá anebo
čerpá užitek z našich aktivit, souvisí
s necitlivými příkazy a nedostatkem ocenění
od rodičů v dětství
A tak dále, výčet by to byl skoro nekonečný
...
Tyto věci není příjemné si připustit
Není příjemné zjistit, že jsme plní nevraživosti,
ostražitosti a zkoumáme každý partnerův krok,
abychom ho mohli nachytat u toho, čeho se
bojíme a zároveň to očekáváme
- že mu záleží víc na sobě, než na nás
Každému člověku sice musí záležet nejvíce na sobě,
to ale dokážeme připustit jen jaksi teoreticky,
jakmile se to týká našeho partnera, jsou z nás
opět malé děti, nárokujeme, pláčeme či běsníme
...
To jsou ale stále ještě vcelku jednoduché paralely
S trochou studia a upřímným zájmem dospět
se dají vysledovat a můžeme pracovat
na jejich odstranění
Je tu ale ještě jiná paralela s dětstvím,
velmi obsáhlá, pronikající vším jako jakási
základní kostra, svalstvo a míza našeho života
...
Mnoho z nás vyrůstalo v rodině, kde nebyl
dostatek energie na život, a tím ani trpělivosti
vysvětlovat a ukazovat nám, jak se věci
dělají a jak se překonávají překážky
Nebylo v ní dost uvolněnosti a sebepřijetí,
aby nám rodiče byli schopni vysvětlit, že žije
jen ten, kdo dělá chyby, protože chyba je projevem
odvahy pustit se do nových vod, zkoušet něco,
co ještě neumím
Neukázali nám, jak žít pro radost
Tlačili, abychom úkoly vykonávali bez chyb
a abychom je u toho co nejmíň obtěžovali
...
Málo informací, málo pozitivního příkladu,
málo dobrých pocitů, málo prostoru pro
vlastní uvážení, pro vlastní časový rozvrh,
pro vlastní rozhodování, pro důstojné
poučení se, když se věci zvrtnou
A mnoho tlaku
...
Výsledkem je apatie, netvoření vlastního života
Nejsme vybaveni na čilost a tvoření
Jsme pasivní
Čekáme na pokyn
a pak jsme buď poslušní
anebo v odporu
(případně jsme aktivní ve vymýšlení,
jak udělat něco pro druhého, uspokojit druhého,
maminku – opět netvoříme vlastní život)
...
Abychom pocítili příliv energie,
potřebujeme buď euforii (něco zázračného,
co nás někam vyšvihne, anebo zamilování),
anebo přiměřený útlak, pod nímž se
zaktivizujeme
...
Neumíme si udělat strukturu, hezký životní
prostor a flexibilní plán, a v tom žít
Příliš nám to zavání příkazem, povinností
Ale když člověk tuto strukturu nemá,
je to špatné
O rozbředlé amorfnosti dnů můžou vyprávět
lidé, kteří mají flexibilní typ podnikání anebo
prostě jen dostatek peněz
Pokud trpí onou jádrovou apatií,
mohou se propadnout do úplné bezvládnosti
Anebo jen hledají zábavu, volnost, adrenalin,
či lidi nebo principy, ke kterým se mohou přimknout
a proti kterým budou později
protestovat
...
Chybí nám vlastní obsah, smysl, ukotvení
Snažíme se jen přežít, přimknout se
anebo vymezit
...
Rodiče nám neuměli dát dost informací, lásky
a volnosti k tomu, abychom si vytvořili
dobré základy vlastní osobnosti
Abychom si od dětství tříbili schopnost
cítit, kam mě to táhne, co mě baví, v čem je
moje hodnota pro okolí, možná dokonce pro lidstvo,
a co naopak pro mně není
Jak je hezké spolupracovat i veselit se s lidmi
Jak je hezké být součástí něčeho širšího
i užívat si chvilky sám se sebou
Jak je každičký den příležitostí k tomu
posunout zase o kousek dál své
životní dílo a ještě si u toho zatancovat,
užít sluníčka a rozdat pár objetí
...
A tak se to musíme učit až teď,
trpělivě, bez tlaku a s láskou
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz