Setrvávání v naštvanosti je projevem dětskosti

14/10/2018

 

Zlost je jednou z možných reakcí těla a mysli

na okolnosti, které neodpovídají naší představě

Už maličké dítě, pokud není jeho aktuální potřeba

včas uspokojena, přejde od vrtění, volání, protestu,

až ke vzteku

...

Je bezmocné a hlad, samota či nepohodlí

způsobuje, že se načechraná realita

mléka, tepla a sdílené blízkosti

stává studenou, bolavou, smrštěnou

Zkouší uhnout, zavinout se do sebe, zmenšit,

ale nepomáhá to, a tak se v zoufalém pokusu

roztáhne, zvětší a křičí

Dovolává se svého práva

...

Uplyne dvacet, třicet, čtyřicet let

a tento mechanismus funguje stále stejně

Vždy, když náš, často chabý,

pokus o seberegulaci

selže a cítíme bezmoc a bezvýchodnost,

podnikneme zoufalý pokus být viděni a slyšeni

a uspokojení si vynutit

...

Naše potřeby už ale nejsou tak logické

a přímočaré, jako potřeby malého dítěte

Výchovou jsme na sebe nabalili mnoho

požadavků a fóbií svých rodičů

a další si vytvořili

...

Když jsem naštvaný, je to pravděpodobně proto,

že daná věc štvala moje rodiče a já jsem léty

vstřebal jejich rigidní postoj (k hygieně, pracovitosti,

odpočinku, vztahům, výchově dětí, penězům... )

Další možností je, že jsem naopak ve vzdoru

a štve mě to, co rodiče uznávali a dělali

(a teď to vyznává a dělá můj partner)

A pod tím vším je samozřejmě ještě skrumáž

opuštěnosti, studu a ponížení, které si v sobě nesu

a které mi můj partner zrcadlí

...

V naštvání je vždy skryta bezmoc dítěte,

kterým jsme byli

Neprocítěná výchova, která nevnímá

emoční a myšlenkový svět dítěte,

působí smrštění a bolestné neporozumění

prakticky na každém kroku

Jemnější potřeby jsou chronicky neuspokojeny

Názory a postoje jsou vnucovány

Životní styl je vnucován

...

Když jsme naštvaní, přehráváme pak,

jak svou dávnou vlastní bolest z deprivace, tak

metody svých rodičů – necitlivou nesnášenlivost

a prosazování vlastního pohledu

(opět raději připomenu, že tak činili nevědomě)

...

Naštvání, pokud je nástrojem, ke kterému se

pravidelně utíkáme, už není onou zdravou

dávkou agrese životaschopného tvora,

je naopak projevem slabosti

Podobně jako je jalovou cestou sebelítost

(mix mezi smutkem a naštváním,

mezi bezmocí a falešnou nadřazeností),

tak i chronická naštvanost je onou

falešnou mocí

...

Zlobit se na partnera, nemá smysl

Vše, co máme ve svém životě, jsme si

den po dni, tisíci malými rozhodnutími a činy

poskládali, vytvořili jsme stavbu

Vše je naše rozhodnutí

Trpím ve vztahu?

Ano, protože nejsem dost zralý a beru si

jednání partnera osobně a hranice nastavit neumím

Anebo nejsem dost zralý a nezávislý,

abych se mohl rozejít

Řešení? Nevraživost k partnerovi

...

Opakovaně se v podobných situacích zlobit

a u toho setrvat, je ztráta času

Je to vyhýbání se akci

Dospělý člověk nehledá, kde je pravda

a komu přidělit vinu, ale hledá řešení

...

Vnímá naštvanost a říká si: Teď jsem dětský.

No dobrá, pojďme to využít, třeba je to

příležitost k růstu, podíváme se tomu na zoubek.

Zkoumá, kde leží jeho dávná zranění,

která mu neumožňují danou situaci prostě jen

přijímat, bez silných emocí,

zkoumá, proč si bere věci osobně

Soustředí se na postupné oslabování

vnitřních konfliktů, nefunkčních přesvědčení,

která mu brání se za sebe sebevědomě

a bez dramatických emocí postavit

a být aktivní

...

Až se příště přistihnete při naštvanosti,

položte si otázku:

Přemýšlím a vkládám teď energii do řešení

anebo do sebelítosti, odporu nebo útěku?

A přesměrujte svou energii k úkolu pochopit,

co se ve vás v té chvíli doopravdy děje

a autenticky, bez obviňování,

jednat
 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv