Když se bojím, nevím, kdo jsi
Touha po intimním mezilidském kontaktu
je nám vrozená
Dívat se do něčí vlídné tváře,
poslouchat uklidňující hlas,
vnímat na kůži laskavou ruku
- to nejsou jen potřeby malinkého dítěte,
je to náš celoživotní sen o blízkosti,
pochopení, lásce
Hluboko uvnitř svého těla,
v potlačených myšlenkách
a pod traumatickými strategiemi přežití
touží po intimitě i lidé,
kteří ji odmítají
...
Na jedné straně je tedy v nás
archaická, prastará vrozená touha
a na straně druhé naše „krátká“
celoživotní zkušenost s blízkostí
...
Pokud se naše touha po blízkosti
v dětství a dospívaní nesetkala
s očekávanou odezvou, anebo
byla blízkost spojena
se zneužitím, hanbou, manipulací,
vznikne v těle i psychice bariéra
mezi touhou a možností ji uspokojit
...
Strach, nedůvěra, rezignace, i neschopnost
správně číst signály, zda je možné
druhému člověku věřit
- zda jsem v bezpečí nebo nebezpečí -
nám brání být ve vřelém kontaktu
s blízkými lidmi, případně
i s jakýmikoliv dalšími lidmi
...
Pokud jste v situaci, kdy se vám zdá,
že vás všichni zrazují, zneužívají,
lidé jsou chladní, nepřístupní,
že případně svět je zkažený a nebezpečný,
společnost proradná... je tu velká
pravděpodobnost, že si z dětství
nesete zranění související s blízkostí
a zaměřujete se selektivně na jevy,
které mají vaši zkušenost potvrdit
...
Výzkumy už dávno prokázaly, že
pokud je člověk v některém ze stavů
kterými tělo reaguje na trauma
(zamrznutí, disociace psychiky, boj, útěk),
je pro něj obtížné či dokonce nemožné
číst ve tvářích a gestech lidí
V takové chvíli nejsme schopni vidět
na druhém pozitivní emoce, smířlivá gesta,
nemáme ani přístup k širší perspektivě,
která by nám například vyjevila, že i druhý
se bojí nepřijetí či útoku
...
Zkrátka, když jsme retraumatizovaní
(protože druhý použil slova, gesto, pohled
či vypadá jako náš rodič, anebo je situace
podobná nepříjemné situaci z dětství
- „máma“ přichází z práce, odjíždí se
na dovolenou, „táta“ se mě ptá „proč“...),
nejen že nejsme schopni objektivně vnímat,
co se děje, protože jsme příliš utopení
ve svém starém příběhu, ale ztrácíme
i schopnost empatie
- naráz neumíme číst z výrazu tváře,
nevnímáme nuance hlasu, slovům dáváme
jiný význam
...
Podle našeho převládajícího vzorce
reakce na trauma
se potom buď odmlčíme, ztratíme
ve vnitřním chaosu, přestaneme cítit své tělo,
ocitneme se nikde a jsme ničím
anebo jinde a někým jiným (disociace),
v chaosu vyklidíme prostor (útěk)
anebo jdeme do boje a bojujeme
do hořkého konce
...
Orientace na vnímání nebezpečí
se našim předkům vyplatila, umožnila jim
přežít ve vysoce nepředvídatelném prostředí
A náš mozek je setrvačností evoluce stále
více než nakloněn nebrat v potaz změny
kolem nás a přepnout se do prehistorického módu
Nedostatek bezpečné intimity v dětství
probouzí v naší psychice prehistorické tlaky
A pak nevěříme, děsíme se, zamrzáme,
utíkáme, bojujeme, i když nejde o život
a nejsme schopni využívat
jemnější rozlišovací funkce svého mozku
Když se bojíme, nejsme schopni druhého vnímat,
nejsme zralí na mezilidský kontakt
...
Proto je koncept bezpečí často první věcí,
na kterou se vás (verbálně pracující) psycholog
zeptá
Co pro tebe znamená bezpečí?
Kde, s kým, jak se cítíš bezpečně
a kde, jak, s kým pocit bezpečí ztrácíš?
Jak si pocit bezpečí umíš znovu navodit?
...
Toto jsou základní otázky, orientační body
na začátku naší cesty k sobě a druhým
Cesty, která nekončí dotazníkem a několika
vybitými emocemi a posilujícími nápady,
ale postupně nás doveze
zpět do pravěku našeho dětství, na tisíc způsobů
do těla a pocitů malého dítěte,
které je potřeba objevit,
přijmout, projevit, informovat a přepsat
A teprve, až se tělo a psychika drobečka,
kterým jsme kdysi byli, dokáže cítit
zorientovaně a bezpečně,
teprve potom dokážeme číst
- sami sebe i druhé -
i ve svých dospělých tělech
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz