Musím mít pravdu, pochop, a pak mě to mrzí

Jsou rodiny a není jich málo, kde ten,

kdo neměl pravdu, anebo si ji neuhájil,

či udělal nějakou chybu, PROHRÁL

a musí snést kritiku, výsměch nebo trest

...

Už první signály různosti názorů mezi

členy takové rodiny, natož nějaká nehoda,

uvede do chodu soukolí

válečné mašinerie

Tuhnou výrazy, kalibrují se těžkotonážní

argumenty a začíná hon na zajíce

Kdo bude myslivec a kdo lovná zvěř?

...

Jsou jen dvě možnosti: být

vítěz nebo poražený,

třetí možnost není

...

A přitom jen kousek přes moře

začíná další kontinent, kde žijí rodiny

v jiné tradici: v kultuře Vítězů a vítězů

Všichni jsou tam vítězové, jedineční lidé,

kteří se chtějí navzájem poznávat

a bez boje hledat společnou rovnováhu,

dobrý pocit pro všechny

...

Lidé z Válkolandie hledat kompromis

a polehčující okolnosti

nemohou, veškerá kapacita jejich mozků

je ohnivě vrhána do boje

Stačí brnknout o tlačítko s nápisem

„partnerova vráska mezi obočím“,

„partner kroutí hlavou“,

„mohlo by se ukázat, že jsem udělal chybu“

anebo „ten druhý je nějak moc chytrý“

a ve vzduchu doslova začíná kondenzovat

jakýsi opar, atmosféra s vůní porážky,

zesměšnění a trestu

...

Občas se Válkolenďanům poštěstí

namluvit si partnera

z Ostrovního království sebemrskačů

či Republiky obětních beránků, kteří

jsou na prohry zvyklí, jsou teflonoví,

všechno po nich sklouzne

Nějakou chvíli pak vztah může fungovat

vcelku hladce

Ovšem i teflon se časem prodře

a submisivní partner se odhodlá

k utajené pomstě, otevřenému boji anebo

emigraci

...

Kdo chce mít vždy pravdu, bude nakonec

opuštěn, a to i v trvajícím vztahu

Občas se cituje krásná otázka:

Chceš mít vztah nebo pravdu?

Bohužel je tato otázka příliš pokročilá

a jako návod a opora pro změnu chování

nestačí

Lidé z Válkolandie (A kdo z nás tam nemá

aspoň jednoho předka, kousek DNA?)

ve skutečnosti kdesi v duši slyší:

Chceš mít pravdu nebo cizí botu na obličeji?

...

Za touhou mít pravdu je spousta programů,

úzkosti, traumat

Většinou není možné jen se prostě

rozhodnout a uvolnit se

Je potřeba uvnitř psychiky rozpojit, rozdělit

dvojičku „nemít pravdu = velký špatný“

...

Jde to pomalu a je skvělé, pokud můžeme

partnera požádat o spolupráci

Říct mu třeba: „U nás v rodině to bývalo

tak a tak. Není to osobní, proti tobě, je to

spíš jako by v prostoru visel nějaký bod,

portál, ke kterému když se přiblížíš,

a nejen ty, něco ve mně se sepne.

Pak musím mít pravdu, v první chvíli.

Měj se mnou prosím trpělivost.“

...

To je prevence, upřímnost ve chvíli,

kdy je všechno v pořádku, kdy se nic neděje

Časem se připojí schopnost přiznat, že jsem

byl spuštěn v konkrétní záležitosti,

dodatečně se omluvit

S dalším vývojem můžeme svou omluvu

vnímat dokonce jako důvod k oslavě

A jak bude uzdravování pokračovat,

budeme schopni partnera upozornit

na spouštějící se program už

v reálném čase a konfrontaci předejít...

...

S urputností sobě vlastní už několik let hledám

a ve spouštěcích mechanismech rozbušek

rozpojuji drátky

„nemít pravdu = ponížení a trest “

Amygdala, část našich mozků zodpovědná

za signalizaci ohrožení, už mi

u banálních podnětů tak nezáří

A stále častěji mi v hlavě měkce naskočí:

„Jsem v bezpečí a chci vztah.“

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz