top of page

Život v hlavě, epidemie dneška


Největší epidemií dneška je

život v hlavě

...

Právě čtu sci-fi trilogii Problém tří těles

Lidská psychika v budoucnosti

je v ní ještě daleko více než dnes

kouskována neustálým přísunem informací

Stačí jen natáhnout ruku a kdekoliv

právě jste, vyskočí holografické okno

Ta ostatně vyskakují i sama od sebe

a nabízejí vám na míru šité reklamy

Všude kolem stále běží videa a reklamy

Lidé mají holografickými okny dokonce

poseté šaty

...

Papírové knihy jsou překonané,

vše běží v obrazech a krátkých skečích

Vztahy, rodina, výchova jsou také passé

Společnost prosperuje, takže lidé jsou

milí, zdvořilí či spíš neosobně korektní, a

prožraní svými technologickými hračkami

...

My dnes taky prosperujeme

- o holé přežití bojuje málokdo -

a společnost nám nabízí množství způsobů,

jak se zabavit

Přesto živoříme

Stále zrychlujeme a nevíme proč

Honíme se od slunka do slunka

Upínáme se k dovoleným

Neumíme setrvat v tichém objetí

s vlastním dítětem a dokonce

ani se sebou samým

Bolí nás těla

Horko těžko hledáme smysl

toho všeho

Chodíme čím dál tím později spát

Myslíme na jídlo, i když nemáme hlad

...

Cítíme v sobě díry, jakousi nespojitost

Oddělenost od vlastního života

Od druhých lidí, i od těch nejbližších

A promýšlíme scénáře, jak to změnit

Jak cítit něco jiného, jak si navodit

příjemné chvíle

...

A jdeme na to úplně špatně

Děláme věci převážně

  • aby nám to druhý oplatil

  • abych cítil, že jsem dobrý

  • abych necítil, co cítím

To jsou ale mentální konstrukty

Nepocházejí z těla, nejsou ve spojení

s tím, čím prociťujeme svou existenci

  • s naším tělem

Není to život

...

Lidé, kteří čtou mé články se většinou

narodili ještě v socialistických porodnicích

socialistickým matkám

Ve své psychice mají velká prázdná místa

plná chuchvalců děsu z cizoty, z toho,

že svět je chladný, hlučný, že tu není máma

Později, že je tu přetížená máma

pendlující mezi prací, jeslemi a domácností,

takže... tu vlastně zase není

...

Máme v sobě citové deficity, přetížené tělo

onoho malého miminka, které „neunese“

svou vlastní neukotvenost, samostatnou

existenci v prostoru bez podpory

velkého, teplého, měkkého těla mámy

Máme přetíženou psychiku malého dítěte

bez laskavé přítomnosti a podpory rodičů

...

A tak se upínáme na druhé, visíme na nich

a neustále podvědomě promýšlíme, co udělat,

aby nás potřebovali, jak se jim přiblížit

Zároveň v nás naši přetížení rodiče

(často poznamenaní i dozvuky války

a pak komunismu) nevypěstovali pocit vlastní síly,

samostatnosti, kompetence, odvahy, sebevědomí

A tak ani nevíme, co to je, vnímat sám sebe,

zajímat se o sebe a postarat se o sebe

...

Anebo, to je ta horší varianta, je naše zranění

tak velké, že jsme na blízkost už rezignovali

a snažíme se jen zapomenout a zaplnit

místa v sobě, zase orientací na myšlení,

úkoly, cíle, zábavu, zahlcení

...

A naše přetížená psychika často vlastně

ani nevydrží poblíž druhých lidí

Tuhle mi moje máma, která se narodila

na hranicích Slovenska a Polska a v dětství

trávila své dny pasením koz na horských loukách,

řekla: „Dnes jsou lidi tak nedůtkliví.

Stačí, když do někoho nechtíc drkneš

a vyletí, jakoby se stalo něco hrozného.“

...

Prostě se z důvodů, ukrytých hluboko

v naší psychice, často necítíme dobře

Naše tělo, které nebylo hýčkáno a chráněno,

oči, do kterých nebylo s láskou hleděno,

naše srdce, které nerezonovalo

s klidným, láskyplným srdcem rodiče,

se necítí dobře

...

A my to už ani nevíme

Překrýváme tyto skutečné pocity

nánosy nápadů, jak zmermomocnit druhého,

aby „udělal“, že se budu cítit líp

Anebo nápady na to, jak sám sebe cítit

ještě míň a nikoho nepotřebovat

Extrémní tělesné a citové odpojení prostě

působí bolest, bezmoc a přesun do hlavy

...

Potřebujeme začít znovu cítit

Žádné ze svých emocí nepřisuzovat

chování partnera nebo kolemjdoucích

Žádné ze svých tělesných bolestí

nepřisuzovat vyšší moci, náhodě

Nevymýšlet strategie zapomnění,

ani naplnění zvenčí

Jít dovnitř do těla, začít vnímat

jeho signály a impulzy

Spát, když se mu chce spát

Jíst a pít, když má hlad nebo žízeň

Jít ven, když je mu v domě těsno

Neplánovat, kam jdu, jít podle pocitu

Rozběhnout se, když se mi chce

Většinou ale chodit pomaličku

Nepřekonávat se ve jménu myšlenky,

podvolovat se tělu

Odpočívat během dne i několikrát

Obejmout se, pohladit

Poprosit o objetí druhého

Mluvit pravdu, být průzračný

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Archiv
Sledujte Ivetu
  • YouTube
  • Facebook App Icon
  • Instagram
  • LinkedIn
  • SoundCloud
bottom of page