PRAVIDLA A PRAVDY NEEXISTUJÍ. ANEB JAK HLEDAT KAŽDODENNÍ ROVNOVÁHU S DRUHÝMI
V mezilidských vztazích pevná a doživotní pravidla neexistují
Všechno, co funguje, funguje v dané chvíli, jen do doby,
než to fungovat přestane
Lidé se neustále vyvíjejí, mění, dozrávají, anebo
se naopak retraumatizují, vracejí se ve vývoji zpět
a projevují dětské protestní chování ve formě
útoku, útěku či netečnosti
Je marné pokoušet se apelovat na dřívější dohody
Užitečnější je snažit se dozvědět, co se děje,
co přestává vyhovovat, anebo co druhý prožívá
a jak ho to vede k nedodržování dohod
…
Už vůbec tedy nefungují jakási generalizovaná pravidla,
například, že „sousedi se zdraví“ nebo
„manželé jezdí na dovolenou společně“
Vše je otázkou dohody mezi zúčastněnými
To jen v otázkách života, zdraví, majetku či soustavného
rušení pohody v osobním prostoru zasahuje stát
dopředu stanovenými pravidly, která jsou výsledkem
někdy i celá staletí trvajícího hledání
průměrné spravedlnosti
…
Vynucování pravidel, ať zákonných
či zvyklostních („Je jasné, že po desáté se nehlučí.“
„Správně bych měla na oslavě sedět vedle něj.“)
nevede k harmonii a udržování vztahů
Proto je můžeme použít na násilníka v parku
či souseda, pokud jsme smířeni s tím, že hned za plotem
bude žít člověk, který nás nenávidí
Ve vztahu se svými rodinnými příslušníky, dětmi,
přáteli, kolegy, důležitými klienty
však potřebujeme jiný přístup
…
Než se do toho pustíme, je výhodou si nastudovat
trošku o psychice, o vnitřním životě, o tom, že to,
co člověk dělá či nedělá navenek, může být úplně
něco jiného, než co cítí uvnitř
Vzteklý člověk může uvnitř cítit obrovský strach
Netečný, přezíravý člověk, se může jen bát, a to
až do té míry, že se odpojuje od okolí
Nesmírně vstřícný člověk, který poté neplní „dohody“,
může mít masochistickou osobnostní strukturu, kdy
říci „ne“ je pro něj nemožné, byť uvnitř přetéká odporem
…
Pokud tedy chceme být schopni „lidsky“, tedy s využitím
verbální, oboustranné, nedonucující komunikace
dosahovat momentálních dohod,
dočasné rovnováhy (což je jediné, nač se dá cílit),
potřebujeme se především zaměřit na vybudování
prostoru bezpečí
Atmosféry, ve které všichni zúčastnění
mohou pravdivě mluvit o svých potřebách a přáních
Vytáhnout vnitřní, REÁLNOU rovinu jejich prožívání
napovrch
Každý, kdo se cítí milovaný či pochopený, v bezpečí,
chce vyhovět, chce s námi mít vztah
…
Pravidla zralého rozhovoru o našich potřebách
by se pak dala načrtnout takto:
1) Nesoudit, nenálepkovat
2) Mluvit o své potřebě a deklarovat zodpovědnost za ni
3) Požádat druhého o pomoc s uspokojením této potřeby
a být připraven, že může odmítnout
4) Ptát se, jaké jsou v dané situaci potřeby a pocity druhého
(druhý může být ve stavu, kdy například nevědomě provádí
protestní chování, protože neumí mluvit o svých potřebách
a ty jsou chronicky neuspokojeny)
5) Společně a nezávazně navrhovat různé varianty řešení
6) Kdykoliv pro jednoho či pro oba neúnosně vzroste tlak,
dát si pauzu a pokračovat za chvíli
7) Dát si prostor, třeba i několik dnů pro vybrání varianty řešení,
která nám v dané chvíli nejvíc vyhovuje
8) Dohodnout se, že nejde o konečné a trvalé řešení,
že se může vzájemnou dohodou vyvíjet v čase
…
Občas se o něčem říká: Vypadá to jednoduše, ale není.
To ovšem neplatí pro pravidla zralé komunikace
Výše uvedený seznam už zdálky zavání mnohými úskalími
Pro mnohé z nás je každý z těchto bodů buď úplné novum
anebo aspoň vele těžkým úkolem narážejícím
na naše vlastní zranění
…
A ať už odvedeme, na své straně, jakkoliv dobrou práci
(nahlédneme situaci z pohledu partnera, emočně se
zregulujeme, prodýcháme různé maličké retraumatizace,
které v nás mohou odstřelovat po každé druhé větě),
stále ještě nemáme záruku, že „to bude fungovat“
Náš partner v diskusi může mít v sobě z dětství
omezující program na každý bod této metodiky:
1) Třeba vůbec nezná situaci, kdy by nebyl souzen, a tak
vaše nevinná slova vnímá zabarveně
2) Mluvíte o své potřebě a on stejně slyší „Tys to a to…“ anebo
je rozezlen tím, že máte potřeby, protože on ty své vymazal
3) Žádost o pomoc může brát jako tlak, jako načančaný příkaz,
který stejně nemůže odmítnout
4) Otázky na to, jaké jsou jeho potřeby, může vnímat
jako manipulativní nástroj (vidí ve vás své rodiče)
5) Pozvání k navrhování variant řešení opět může vnímat
pouze jako tlak, manipulaci nebo je paralyzovaný
6) a 7) Už jen to, že si dáte pauzu, ale že neodvratně budete
pokračovat, může jen zvýšit agónii pocitu „Není úniku“
8) Ujištění „Kdykoliv můžeme dohodu aktualizovat.“ může
jeho mozek přeložit jako plané sliby, politikaření rodičů
- je to totiž neznámá úroveň respektu a volnosti, pro kterou
mu chybí mentální mapy, a tak cítí nedůvěru
…
Vypadá to náročně a je to náročné
Někteří klienti z mých dlouhodobých kurzů, kteří už prošli
velkým osobnostním vývojem a zaznamenávají
dříve nevídané úspěchy v komunikaci o dohodách,
se stejně, jako my všichni, občas trochu propadnou,
mají málo energie a pak říkají:
„Já nemám energii a chuť na to všechno pozorovat, pinožit se
s každou větou, na vahách odměřovat prostor a respekt,
já prostě jen potřebuju, abychom fungovali…“
…
A v takových chvílích jim říkám: „Tak teď nic neřešte,
ale nevracejte se ke starým postupům. K nárokům, vyčítání.
Pracujte se svým tělem, s emoční seberegulací, se svými
jinými zdroji energie a potěšení. Dostaňte se nahoru
a pak zase pomaličku začněte s prací na vztahu.“
…
Možná pro začátek jedna zjednodušující rada:
Ať se děje cokoliv, a ať daná věc působí jakkoliv jednoznačně
(někdo si mně neváží, neváží si mé práce, chce mi ublížit),
najděte nejen tu nejhorší variantu, jak to dotyčný myslí,
ale zkuste najít i tu nejlepší možnou
Možná vás překvapí, na co přijdete a získáte trochu kyslíku
pro svou utrápenou hlavu, která si v dětství zvykla
očekávat ve chvílích nesouladu jen to nejhorší
…
Všichni toužíme po přijetí, po souhlasných pohledech druhých,
po slovech ocenění, po něžném naslouchání našim potřebám
Cesta k tomu není krátká, skrz nastavení vzduchotěsných,
přísných pravidel
Je to dlouhá cesta k víře, že nám druzí, někde uvnitř,
chtějí vyhovět, ale potřebují s tím pomoci
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz
