Právo na partnerovu pozornost a čas

Bezpečí a pocit vlastní hodnoty malého dítěte

závisí na tom, že má kdykoliv přístup k mámě

Nemusí vyhodnocovat situaci, krotit se,

čekat po blíže neurčenou dobu

Přijde a máma to zvládne a pomůže

cítit se dobře

Třeba tím, že ho zapojí do své činnosti

anebo aspoň inspiruje, co dělat, než bude

znovu plně dostupná

…

V okamžiku, kdy se narodí další dítě,

je prvorozený konfrontován se situací,

která útočí na jeho nejzákladnější

pocit bezpečí, sebehodnoty, přináležení

Ve svém primárním narcismu

(Svět se točí kolem něj, vše má příčinu v něm)

má tendenci myslet si, že máma,

tedy láska jeho života, už ho nemiluje,

že chce a potřebuje někoho jiného,

že je špatné

…

Najednou na něj má míň než polovinu

předchozího času

Je unavená (což dítě nechápe), takže

na něj najednou občas reaguje zlostně

Je unavená, a tak už často nemá

jiskru v oku, tu jiskřivou radost,

když na ně hledí

Tu jiskru naopak má, když v nejhlubší intimitě

leží s novorozencem v posteli, kojí ho,

masíruje, tiše k němu mluví

Ale to nejhorší je, že ono nekonečné

kojení, uspávání, kojení způsobí, že starší dítě

musí čekat a není u mámy vítáno

Minuty se zdají jako hodiny

…

Samozřejmě záleží na tom, kolik je staršímu let

Pokud je mladší tří let, může být jeho utrpení

a dezintegrace utvářející se osobnosti

(pokud máma nemá podporu okolí a je přetížená)

obrovská

…

Vznikne přesvědčení, že nejsem vítán

Pocit, že obtěžuju

Musím čekat, být trpělivý, milý

Anebo se můžu zatvrdit nebo otupit

a nechtít kontakt

…

Naše dětské programy týkající se mámy

nejvíce ožívají v partnerském vztahu

To si potřebujeme uvědomit a když často

vzletně říkáme: Beru tě takového, jaký jsi,

vědět, že to hlavně znamená:

Přijímám tě i se všemi tvými dětskými částmi

Přijímám, že reaguješ "nelogicky" a dramaticky,

že máš něco, co já neznám a je pro mně

až absurdní

…

A v tomto případě nejde o žádnou maličkost

Pro naši retraumatizovanou psychiku

nedostupnost partnera znamená, že

nemáme přístup k „mléku“, teplu, utišení,

domovu, spojení

Partnerova nedostupnost spouští

dětskou separační krizi a krizi osobnosti

…

Pokud se mají naše zranění začít léčit,

potřebujeme zažívat protiklad dávné bolesti

V tomto případě tedy potřebujeme mít právo

přístupu k partnerovi kdykoliv a kdekoliv

Pěstovat pocit, že mám právo,

že k někomu patřím

…

Samozřejmě to musí probíhat velmi

transparentním způsobem

Neexistuje právo manžela na manželku

a její čas a pozornost (a naopak)

Fungovat může pouze dohoda

dvou dospělých lidí o tom, že máme

svá slabá místa

a potřebujeme s nimi (zatím) pomoci

…

Pokud tedy mám partnera, který byl

prvorozeným dítětem či mu jiné okolnosti dětství

přisoudily hlubokou nejistotu

ohledně přináležení a práva být nablízku,

je mou zodpovědností dohodnout se, jak mohu

s touto nejistotou pomoci, aniž bych zároveň

popřel své vlastní potřeby

…

Zodpovědností mého partnera zase je

uvědomovat si, že jde o jeho vlastní téma

a nezahrnovat mě projekcemi, výčitkami

Snažit se hledat cesty, jak se utišit

či jak terapeuticky s tématem pracovat

…

Všichni máme své dětské bolístky

Stavy těla a duše, které se občas probouzejí

A partnerský vztah je místem, kde se

mohou znovu naplno rozehrát

anebo uzdravit

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz