Život je TĚLESNÁ radost nebo strádání

Jednou z nejdůležitějších kompetencí pro život

je schopnost vnímat své tělo

a ctít jeho energetický stav, tempo,

umožnit mu plynulost procesů

…

Tělesné věci, podprahové záležitosti

jako je dýchání, hospodaření s energií, odpočívání,

přístup k výživě, propojování se s druhým tělesně,

prociťování a regulování tělesných vzruchů,

nalaďování se na druhého… se učíme prožitkem

už v prvním a dále druhém a třetím roce života

Učební procesy sice pak pokračují dál, ale

pokud máme v mozku uložené „učivo“

už z předchozí doby, těžko přijímáme

novou perspektivu

(Pokud chceme v dospělosti přepsat staré zápisy,

musíme se tomu skutečně vytrvale věnovat)

…

Víte, že i v dospělosti se vytvářejí v mozku

nová spojení – synapse (učíme se), ale

90% všech spojení pochází

z prvních tří let našeho života?

…

Ale zpět ke schopnosti vnímat své tělo

a vyhovět mu

Učíme se to převážně od mámy,

instinktivně a prožitky, slova jsou jen slova:

Rodila mě maminka s citem, tlačila jen s kontrakcemi,

kdy mohu úspěšně postupovat dopředu

anebo tlačila bez citu stále a já mám pocit,

že musím dopředu, stále dopředu, i když

situace nejsou zralé, když to nejde?

Netlačila a já mám pocit, že sám nemám

v těle a životě dost síly?

Kojí mě máma tak dlouho, jak potřebuji?

Je její ruka na mém těle vnímavá a

její hlazení tak vláčné a dlouhé, jak to potřebuji,

abych cítil celé své tělíčko? Anebo se mě dotýká

sporadicky a trhaně, takže nemám přehled,

kde začínám a končím a nemohu se uvolnit?

Když mě zvedá, dělá to s citem a pomalu, abych

měl čas zaznamenat, že se přelila tekutina

v mém vnitřním uchu a i jiné tekutiny dotekly,

kam mají a já se adaptoval na změnu polohy

a „zorientoval se“? Nebo mě uvádí do chaosu

a pak se i v životě pohybuji „záškuby“ a jsem

trvale dezorientován a předrážděn?

Nechá mě vyvinout si vše, co potřebuji, než

přejdu z lehu do sedu či od kolínek k chůzi?

Anebo se musím naučit, že tělesné

hroucení se, spěch a nedostatek kompetence

jsou normální?

A tak dále

…

Ale pokračuje to pozorováním mámy a

fungováním po jejím boku

Nedávno jsem pracovala s klientkou, která

měla problém cokoliv i jen začít, natož dokončit

V jejím rodném domě se totiž všechno dělalo

v absolutním zatnutí, prakticky na jeden nádech

Táta se zatnul, nadechnul, uřezal, vyrobil poličku,

pověsil na zeď, všechno nářadí perfektně uklidil

a pak teprve povolil ramena a vydechnul

Máma totéž, babička jakbysmet

Kdyby trakaře padaly, kdyby byli na smrtelné posteli

Proto jejich dceru bolí celé tělo (nevnímá jeho potřeby)

a je paralyzovaná

Jak může začít s čímkoliv komplexnějším, kde ještě

nedohlédne na konec všech kroků, když musí

vše zvládnout „na jeden nádech“?

Začít a dokončit, kdyby trakaře padaly

…

Kdo se nenaučí vnímat své vnitřní procesy,

nezapracuje na svých programech, přesvědčeních,

které mu brání odpočívat, dávkovat si práci

Kdo ani nedýchá, smýká svým tělem od jednoho

úkolu k druhému, v jakési zděděné panice,

kdo se stále přemáhá, tlačí na sebe,

přenese toto vše na své dítě

Naše mámy to také nasály s mateřským mlékem

a jejich mámy taky

Ne nadarmo se říká, že s přípravou a dítě

je nejlepší začít před 100 lety 😊

…

Dopřejme si v životě odměny, které spočívají

v něčem jiném, než v mentálním uspokojení

nebo neustálém pohybu (byť by to byla dovolená)

Dovolme si natolik zpomalit a nade vše upřednostnit

pohodu svého těla, že si všimneme, jak strádá

Umožněme svému tělu dýchat, přesouvat se z polohy

do polohy po přípravě a pomalu, dělat pauzy,

protahovat se, sladce prosplývat patry zatnutí

až na měkké dno absolutního uvolnění

V tom spočívá bohatství

…

Pak ani nejnáročnější úkol není náročný

I nejdelší den může uběhnout měkce

A večer, když si budete zase odškrtávat,

co jste udělali, abyste si dopřáli

mentální odměnu (popřípadě trest),

odškrtejte si taky:

Jak příjemné to bylo?

Byl jsem měkký?

Dýchal jsem?

Dělal jsem pauzy?

Na kolik procent ze sta

se moje tělo radovalo?

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz