Lpíme na svém autopilotu
Všichni jsme herci
Náš repertoár obsahuje desítky rolí a tisíce replik
Od počátku našeho života v lůně mámy
nacvičujeme nové a nové roličky,
vrýváme si do těla schémata
Pro každou situaci v sobě většinou máme
nastavenu hotovou reakci:
Kritika od blízkého člověka… reakce x
Kritika od neblízkého člověka… reakce y
Kritika spojená s ponížením od blízkého… z
Kritika spojená s ponížením od neblízkého… ž
Kritika na veřejnosti… zž
Pochvala od někoho, koho si nevážíme… bž
…
Vědomě reagujeme
jednou za marťanský rok
Většinou za nás reaguje autopilot, vzorec v těle,
ve fyziologii mozku, svalů, hormonů
Fáze, gradace, všechny odstíny naší reakce
(například tuhnu, oči mi jedou dolů, šklebím se,
slepě šlehnu slovem)
jsou předem dané
Především pokud jsme ve stresu, ale nejen tehdy
…
Jsme na nomenklaturu svých reakcí tak zvyklí,
že myšlenka, že bychom mohli reagovat jinak,
až bolí
Cítím, že mně urážíš a měla bych si uvědomit,
že je to mé cítění skrz filtr traumatu?
Měla bych dýchat, komunikovat neutrálně a nebojovat?
To ať mi radši šlápne na nohu kůň!
…
Autopilotní reakce, které jsme vstřebali v dětství
očekáváme od sebe i od svého okolí
Kdysi mi jeden muž řekl, na nejvyšší míru pobouřen: „Cože, já se na tebe zlobím a tobě to vůbec nevadí?!“
Nevěděl, kolik práce mi dalo vybřednout
z rodinného vzorce, kdy nekát se je přímo
svatokrádežné
Nevěděl, že i mně pocitově nesedí
neprolnout se s emocí druhého,
nereagovat na hněv kajícností
Nevěděl, že když vybočuju z dávného
rodinného scénáře,
podvědomě cítím, že to není ono,
že to „není správně“, že jsem podvodník
Ve scénáři je přece psáno, že se stane tohle
a pak následuje tohle a pak tohle!
Je v tom jakási uklidňující jistota,
skoro život sám
…
Na reakci mimo scénář nemáme kapacitu
Nemáme na ni, lapidárně řečeno, nervovou dráhu
Nebo nervovou dráhu (vzpomínku) máme, ale
na jejím konci neleží odměna
…
Dokud jsem nezačala objíždět terapeutické výcviky,
(nejdůležitější byl Somatic experiencing),
netušila jsem, jak z toho ven
Tělo, psychika, celkový pocit se vzpíral zdravému úsudku
…
Teď už vím, kolik práce dá přepsat
jeden jediný scénář, ale že se tato schopnost
vybrušuje s každým dalším přepisem
Kolik nových mentálních map musíme získat,
kolik dodatečné psychické kapacity vypěstovat,
abychom vůbec byli schopni
dovolit si po zaznamenání stresoru
luxus časové prodlevy na zregulování emocí
Teprve potom se nám může zadařit
zareagovat nově a vědomě
…
Ani tehdy to samozřejmě pocitově není
žádná sladká lambáda
Stará paměťová stopa nikdy nezmizí
a z užívání může vyjít jen dlouhodobým nácvikem
a posílením nové reakce
Například, „tělo“, celá naše bytost, prostě
žhavě touží šlehnout slovem, poté, co nás
partner urazí
A zastavit se, zvědomit, že vzhledem k síle mé emoce
jsem nepochybně právě propadl do starého traumatu
a nereagovat postaru… to je mučeníčko
…
Jednodušší to mají v domácnostech, kde na sobě
oba partneři pracují a vědí, o co jde
Tam si mohou dovolit i reakci typu:
„Vidím, že máš silnou reakci.
Tohle nejsi ty, ale možná tvůj táta nebo máma.
A já zase reaguju jako dítě na své rodiče,
kteří jsou v šoku, že jsem jim právě
přidělala práci anebo ničím hodnoty.“
(Stres našich rodičů se vždy točil kolem
výdeje energie, šoku ze zahlcení,
ničení věcí nebo jejich sebehodnoty)
"Teď nejsem schopná pokračovat v hovoru,
půjdu na chvíli do vedle."
…
Ale i pokud náš partner nespolupracuje,
nesnaží se odhalit své přehnané reakce
běžící na autopilotu,
i tehdy se musíme vydat na cestu
odhalování svých starých vzorců
Směřovat od zautomatizované
kajícnosti, hněvu nebo povýšenosti
k plné realizaci naší zralé lidskosti
…
Tohle je to skutečné odpojení od Matrixu
Závisí na tom celý náš život
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz