Tanečky kolem domácích prací
Málokdo má rád domácí práce
Jednak nás k nim rodiče většinou nepřivedli
dostatečně brzy, systematickým a sympatickým způsobem,
abychom je začali považovat za běžnou součást života,
jednak jsme kultura zaměřená na zábavu, potěšení
a kariérní seberealizaci
Už od průmyslové revoluce žijeme s tím, že
Všední a Rutinní je potřeba minimalizovat
…
Spolu s široce rozšířeným syndromem oběti,
kdy se matka (či oba rodiče) přetěžují, žádají málo
a následně předvedou hysterický výstup
(jsem vaše služka, tvůj život bych chtěla mít…),
není divu, že jsme k domácím pracím nejen nepřilnuli,
ale trpíme směrem k nim až fóbiemi
…
Uklízet, nakoupit, uvařit, zašít, vyměnit, opravit
– a ne jednorázově a nevšedně,
ale denně, stále dokola, bez nároku na potlesk,
na nás leží jako břemeno
a když jsme ve vztahu
(protože tam se můžeme „potěšit“ projekcemi)
taky jako bezpráví a křivda
…
A tím více může narůstat touha
maximalizovat potěšení a seberealizaci
a minimalizovat vše ostatní
Jak je ovšem notoricky známo, život není
o maximalizaci jednoho (většinou kompenzačního těšítka)
a minimalizaci ostatního („fádních“ lidských potřeb),
ale o přiměřené péči o mnoho oblastí života
…
Trvalo mi dlouho, než jsem začala mít ráda
složenky, různé povinné pravidelné platby
(jsou výrazem toho, že žiju a mám potřeby)
A trvalo mi ještě déle, než jsem docenila význam a krásu
oněch stále se opakujících činností kolem
provozu domácnosti
(jsou dnes pro mě doslova výrazem bezpečí, uzemnění
a posvátnosti faktu, že mám rodinu a domov)
Vstát, zalít si zahrádku a krásně uklidit kuchyň
jsou moje ranní radosti, při kterých zažívám až
stavy blaženosti
…
Cestou jsem se musela vnitřně doslova rekonstruovat
Ujasnit si, co je v životě podstatné a jestli se chci
každý den projít procházkou ke studánce
anebo jestli dávám přednost batohu s vodou na zádech
s vyvedenou hadičkou
Tedy, jestli chci šetřit časem, abych mohla unikat
před životem
anebo chci život žít
…
Přitom jsem musela změnit energetický vzorec,
který jsem si zafixovala už v dětství
Přepsat vnitřní nastavení těla, kdy na počátku
nějakého úkolu jsem vždy zatnula celé tělo,
zadržela dech a v odporu co nejrychleji provedla,
co se ode mě žádá
Dnes pracuju pomalu, dýchám a stále uvolňuju
„táhla“ v těle, která chtějí na kyslíkový dluh
domácími pracemi prosprintovat
Na konci nehodnotím, jestli jsem odvedla
dokonalou práci, ale jak jsem si ji užila
Mám taky vnitřní svolení mít doma pár dnů
nepořádek, pokud něco ve mně potřebuje zastavit
…
Když spolu žijí dva lidé, kteří ještě nemají rádi život
a namísto všedního touží po nevšedním,
po odpočinku od života, po únicích,
nebo lidé, kteří život se zatnutými zuby a vypětím sil
jen zvládají,
tančí si kolem domácích prací klasické tanečky
…
Jeden něco udělá pro domácnost, třeba
něco většího, a druhý pocítí záchvěv viny,
pocit, že by se měl vybičovat a něčím dorovnat,
anebo aspoň pocit, že to druhý očekává
a že se jinak bude zlobit
No a má pravdu
Když dělám jen s nechutí a zatnutými zuby,
pak sčítám, porovnávám a zlobím se
…
Když spolu žijí dva vědomí lidé, kteří už vědí, že hledat
smysluplnost a příjemnost v nevyhnutelném
je náplní života, pak když jeden něco udělá
nebo se tím i pochlubí, druhý mu prostě jen
pogratuluje k úspěchu
A to nejlepší, co může udělat, je inspirovat se
Může se partnera vyptat, proč tyhle úkoly dělá,
co to pro něj symbolizuje, jak se u toho cítí,
jestli mívá krize a jak s nimi zachází
Není nic cennějšího, než moci se inspirovat
nitrem druhého
Dokreslovat si své chybějící „mapy“, skládat střípky
mozaiky, učit se, co je to mít rád život
…
Jdu pohnojit, zalít a sklidit pár okurek a rajčat
a u toho pozdravím straku v okapu
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz