Vypouštění traumatického náboje jako cesta k uzdravení

Obvykle píšu o tom, jak důležité je přepisovat v mozku

staré paměťové stopy a nahrazovat je

tělesně prožívanými vizualizacemi lepšího života

Může jít o vizualizace typu, jak by vypadal a CHUTNAL

(velmi důležité je mít i tělesný prožitek)

můj vlastní porod, kdyby probíhal dobře

Nebo jak by vypadala a chutnala péče a výchova,

kterou by mi rodiče dávali, kdyby byli zamilovaní,

šťastní, plní energie, zralí

Jak by vypadaly a chutnaly určité nepříjemné

situace z minulosti, včetně například úrazů, nehod…

kdyby dopadly dobře

Kdybych třeba spadl ze schodů

na obří, růžový nafukovací bonbón

…

Ne tak často ale píšu o tom, že tyto nové zápisy

si v naší psychice dobře „sednou“

jen v případě, že předtím ošetříme onu původní

traumatizující událost

Ta se ošetřuje především tím, že umožníme,

aby byl z těla vypuštěn zamrzlý kinetický náboj,

energie, kterou jsme kdysi instinktivně chtěli použít

ke své záchraně, ale okolnosti to znemožnily

…

Těmi okolnostmi může být třeba to, že jsme

byli malými miminky a nemohli jsme chápat,

ani se bránit různým zákrokům v porodnici

po náročném porodu

Anebo jsme nebyli schopni křikem přivolat mámu,

neměli jsme v odkládací místnosti v porodnici

onen pevný bod, mámu, střídání sester způsobovalo

velmi nepříjemnou nejistotu a dezorientaci

a ani jsme se pochopitelně nemohli

za mámou vydat po vlastních nožkách

Onen signální a později zoufalý křik,

ona touha vzpínat tělíčko směrem k mámě

postupně přesáhla hranici přijatelného výdeje energie

a naše snaha o záchranu byla nedokončena

Život zachraňující „pohyb“ byl nedokončen

a zůstal uvnitř těla zamrzlý v podobě

ustřižené kinetické energie a ustřiženého pohybu,

jakéhosi průsvitného hologramu, neustále dokola

vysílajícího volání o pomoc

(ne nepodobný volání princezny Leiy ze Star Wars

uloženého do věrného robůtka R2D2)

…

Trauma může samozřejmě vzniknout i kdykoliv později,

například při jakémkoliv špatném zacházení,

kterému nemůžeme uniknout

…

Tuto energii, tento zamrzlý energetický náboj

je potřeba uvolnit, dostat z těla ven

Účastníci mých kurzů se učí rozpoznávat různé

tlaky a bolístky v těle, které jsou ve skutečnosti

poslíčky retraumatizace,

zamrzlým impulzem k pohybu, který nás nutí dělat

impulzivní, nešikovné, nepochopitelné pohyby,

které ústí v různé ústřely a blokády

nebo je prostě pociťujeme jen jako tah a pobolívání

či (při neschopnosti vnímat tělo)

jen jako psychickou podrážděnost

…

Dokud nevíme, o co jde, snažíme se tento náboj, tlak

ze sebe dostat nebo potlačit jeho vnímání

jakýmkoliv způsobem, který se namane

Můžeme třeba křičet na partnera nebo na děti

Můžeme hodně cvičit (což je samozřejmě dobře,

ale vzorec tím z těla nevymažeme, jen upustíme páru)

Můžeme se přejídat, abychom znecitlivěli tělo

Můžeme pít, abychom znecitlivili psychiku

Můžeme hodně pracovat, být v jednom kole

…

Já sama, jak šla léta, jsem vyzkoušela snad všechny způsoby,

jak ze svého kyblíku odlít trochu oné temné energie

a chemického koktejlu, který mé dávné zážitky

stále znovu míchaly

Mohla bych tu nakreslit mapy pro každou jednu

kompenzační pomůcku – jak se mé snahy o regulaci

vnitřního přetlaku vždy na něco zaměřily (třeba cvičení,

studium, pomáhání, práci… vše v excesu), od nadějeplného

začátku až do nevyhnutelného vyhoření

…

Zvlášť pikantní byla snaha vnímat, že se náboj

ve mně tvoří kvůli partnerovi

Na vlně svého vývoje jsem svou reakci

na tento spásný nápad proměňovala asi takto:

Nejdříve jsem se náboj vůči partnerovi neodvážila

projevit, bála jsem se, a tak jsem náboj v sobě

městnala a končila v epileptických záchvatech

Později jsem utajeně škodila

Pak přišla fáze pasivní agrese

Ta přešla ve schopnost reálného vyjádření hněvu,

ale až ex post, měsíce, týdny po události

Pak už v řádu dnů, hodin, minut

Jak běžel čas, už jsem hněv uměla vyjádřit

v reálném čase, zatímco událost trvala

Nakonec se vše transformovalo ve schopnost

vyjádřit, co mně na situaci nevyhovuje, požádat

o spolupráci či se o sebe s klidem postarat sama

Tedy, konec cesty?

…

Ani náhodou

Teprve tehdy jsem zjistila, stejně jako předtím

u jiných zástupných důvodů pro zdůvodňování

tlaků ve mně, že o partnera, práci, děti… tu neběží

…

V mém těle jsou stále uloženy staré zamrzlé náboje

Úzkost smísená s neúspěšnými pokusy „o záchranu“

A informace, o co tehdy vlastně šlo, je zaznamenána

mozkem nemluvněte, batolete, předškoláčka

v nesrozumitelných hologramech, kde se nemluví

česky, ale řečí předtuch, poraženectví, mánie,

zadržení dechu, zatnutí krku,

nevysvětlitelné úzkosti, špatného pocitu

…

A tak, den za dnem, zvědomuji, zůstávám s tělem,

zdrojuji se a vypouštím staré náboje

Používám k tomu dnes hlavně metody

somatic experiencing, EMDR a kraniosakrální terapii

Pokud máte chuť, přidejte se k mé cestě

na 12titýdenním kurzu Zralá komunikace, který poběží od 24. září

První polovinu kurzu věnujeme práci na vypouštění náboje

a přepisech, bez nich je jakákoliv změna nadstavby

(vztahů a komunikace) téměř nemožná

V době koronavirové je mnohem víc než dřív,

potřeba být spolu, klidně i s rouškou, klidně

od poloviny kurzu online, ale spolu

Pracovat na pochopení hlubinných procesů v naší psychice,

vypouštět náboje bezmoci, které omezení

veřejného života oživují a vzájemně se podporovat

…

Dnes po ránu je obloha modrá, bílé čáry na ní

namalovaly trojúhelník, který se nad špičkou rozvírá

do nekonečna

Náš potenciál je neomezený a život jiskří

vášní a tajemstvím

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz