JSME JEN TAK ZRALÍ, JAKO BYLI NAŠI RODIČE

Jak na tom byli vaši rodiče? Na stupnici od Vztahově, emočně Zralí – V některých ohledech nezralí – Dospělé děti.

Zkuste si udělat malý „dotazník“, namátkou jsem vymyslela tyto body:

1. Rodiče činili děti zodpovědnými za své emoce. Používali mentální konstrukt: Já se zlobím, jsem zraněný/á, vyčerpaný/á…, protože ty…

(Takže jste dodnes tímto způsobem manipulovatelní a případně totéž děláte druhým.)

2. Rodiče popírali emoce a potřeby dětí: Nemáš proč brečet… To nic není… Jsi přecitlivělý/á… Co si to dovoluješ zlobit se/odporovat/trucovat/plakat/neodpovědět mi/nedívat se na mně/tohle chtít…

(Takže dodnes tlumíte své emoce a potlačujete své potřeby anebo při jejich projevení pociťujete úzkost. A když hráz přeteče, pokud to vůbec dovolíte, začnete naopak bezhlavě tlačit nebo se začnete vzdalovat. Ve své mentální mapě nemáte možnost věci ovlivňovat konstruktivně, je ve vás velká porce bezmoci.)

3. Rodiče vás neučili novým dovednostem pomalu, krok za krokem, nectili vaši kapacitu a tempo.

(Takže dodnes děláte většinu věcí hekticky, rychleji než by vaše těla a psychika v pohodě zvládly a nonstop si zbytečně vyrábíte stres.)

4. Rodiče vás nenechali se zorientovat v situaci či v přiděleném úkolu, museli jste začít fungovat okamžitě.

(Takže dodnes zbytečně zvyšujete počet chybných úkonů, přivozujete si úrazy, děláte věci ve stresu, protože máte zakořeněn zvyk nezorientovat se.)

5. Rodiče ve vás vzbuzovali pocity viny a neschopnosti. Rodina například odchází na návštěvu a dítě zapomnělo vzít s sebou dárek pro bratrance. Rodič reaguje: „Jedinou věc máš na starosti a ani tu nedokážeš!“ Samozřejmě to není pravda. Ve skutečnosti dítě musí před odchodem zvládnout mnoho úkonů, většinou dezorientovaně a ve větším tempu, než by bylo přirozené (viz výše, chronický návyk). Také se musí dostavit ke vchodovým dveřím včas, tedy přesně ve chvíli, kdy si rodič usmyslel, že je to včas, tedy on sám přestal chaoticky pobíhat. A také musí po celou dobu sledovat náladu rodiče a reagovat na jeho výkyvy. Ve skutečnosti je dítě zahlcené a přetížené.

(Takže i v dospělosti se pak stále cítíme zahlcení, přetížení, máme pocity viny i za situace, které nezvládli druzí a hluboký pocit vlastní nedostatečnosti a neschopnosti.)

6. Rodiče dávali přednost sousedům, učitelům, kolemjdoucím, jakýmkoliv cizím dospělým i dětem, před námi.

(Takže nám vštípili nejen, že názor a požadavky rodičů jsou důležitější než naše… ale také, že názor a potřeby KOHOKOLIV jsou důležitější než naše. Tím nás odpojili od prožívání sebe sama, od naplňování svých potřeb, od rozhodování ve svůj prospěch. A taky od kompetence jasně myslet, protože pokoušet se stále uspokojovat potřeby nejen jednoho, ale dokonce několika lidí najednou, přesahuje kapacitu kohokoliv a způsobuje breakdown. Jak mám plnit požadavky partnera a dvou dětí naráz? Jak mám plnit předjímané požadavky řidičů, kteří jedou přede mnou, vedle mě i za mnou… Ano, jen když za mnou jede auto déle než, dejme tomu, 20 vteřin, můžu k němu, pokud jsem tímto způsobem z dětství poznamenán, začít cítit strachovou vazbu, v duchu prožívat jeho předjímané emoce a snažit se mu vyhovět.)

Nejde o to, zlobit se na rodiče. Naše společnost se teprve v posledních šedesáti letech začala skutečně do hloubky zabývat fyzickými i psychickými potřebami dětí a hledat souvislosti a lepší výchovné postupy. Pamatuji si, jak k nám po sametové revoluci doputovaly zprávy o tom, jak se v Americe pokoušejí vychovávat děti svobodněji a s respektem. Jak jsme se tomu smáli a ošklíbali! Jak jsme v tom okamžitě viděli příčinu rozmazlenosti, rozhulákanosti, spratkovství. Doba a společnost zformovala naše rodiče a kolečka setrvačnosti ještě stále sviští. Jen pomalu se učíme přepisovat zaručené civilizační návody na výchovu dětí. Naši rodiče jsou nevinní, zformovaní dobou a svou vlastní výchovou.

Nic to ale nemění na výsledku. Velmi mnoho z nás má v důsledku výchovy nedostatečně vyvinutý pocit vlastní identity, nedostatečně vyvinuté právo jednat podle sebe, chronické pocity úzkosti a viny.

Jsme perfektními kandidáty na kodependentního člověka, který „nemůže“ utvářet život podle sebe, trpí, potlačuje se, je přetížený, jeho život je v oblasti, kde se má vztahově prosadit ve stagnaci, není pánem svého života… Nehledě k tomu, že může v druhém probouzet narcistní sklony.

Jsme závislí na souhlasu, schválení, na pokynech, na energii druhého, protože na svou jsme se nenaučili spoléhat (což ovšem zjistíme, až když zůstaneme sami, protože do té doby stačí existence partnera a ožívá v nás náš integrovaný rodič). Nemáme hranice, nasáváme emoce druhého, jsme zcela prostupní, uvědomujeme si jeho emoce dokonce dřív než on sám…

Já sama už mnoho let pracuji na změně oněch hluboce zakořeněných postojů. Můj život se za tu dobu změnil způsobem, který jsem si neuměla vůbec představit. Partnerství, rodičovství, práce, prožívání emoční svobody, svobody pohybu, následování jemných impulzů bez křečovitého lpění na výsledku, flexibilita v každodenních situacích i celkovém zaměření mého života. Ale stále je na čem pracovat a stále mně proto baví i moje práce. Kurzy, které pořádám, jsou každý půlrok jiné. Vždy znovu navýšené o další patro mého vývoje.

A tak Vás i tento podzim zvu na další běh 12titýdenního kurzu Zralá komunikace, který není o tom, jak změnit pár postupů a vět, ale jak změnit do hloubky sám sebe. Detailní pozvánku najdete zde: https://www.ivetahavlova.cz/zrala-komunikace-i-12tityd-do-2 Případné přehoupnutí do online verze je samozřejmě do zálohy připraveno.

Případné rezervace poprosím na ivetahavlova@seznam.cz.

Iveta

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon