Jak jsme v naší rodině vynalézali kolo (aneb co nám předchozí generace nepředaly)
MLADÉ MÁMY
Narodila jsem se mamince nečekaně v jejích osmnácti letech, maminka babičce tuším ještě o rok dříve, taky neplánovaně. No a babička prababičce snad v šestnácti, ta otěhotněla přímo šokem… Tatínkové v našem rodu (z máminy strany) buď nejsou k mání vůbec anebo po nějakém čase zmizí. A tak byly ty mladičké dívenky na všechno samy, a navíc kolem nich poletoval deštík jakéhosi zahanbení. Cejch černých ovcí, pozůstatek křesťanské výchovy.
ÚNAVA A STRES
Nebyl čas, ani energie dcery učit. Bylo třeba vydělat na živobytí, postarat se o všechno. Takže učení máme do hlaviček vtisknuto ve dvojici s netrpělivostí, zlostí a zahlcující rychlostí. Ve skutečnosti jsme spoustu věcí vůbec nepobraly a skoro všechny domácí práce máme spojené se stresem (já ale rozhodně méně, než ty dvě přede mnou, díky mami!). Úvahy a předávání myšlenek o životě, o vztazích, o smyslu… Tady nemohu sloužit, na to nebyl čas. Ledas tak o svátcích, a to se přece neučí, ale slaví!
Přestože tatínkové v našich životech nesehráli velkou úlohu, dodám, že tatínkova maminka na realitu svého života zareagovala celkovou slabostí těla a třinácti dioptriemi. To babička z máminy strany se zatvrdila, zrychlila a uhnala si několik mrtviček.
PŮVOD
Je taky potřeba říct, že pocházíme ze Slovenska, z chudé podhorské oblasti. Můj muž byl v šoku, když jsme před pár lety objížděli okolí babiččina domu. V některých vískách to vypadalo, že slepice stále obývají dům s lidmi a tátové obědvali na dvorcích trůníc na traktoru. Není čas na zjemnělé rituály, stolování, nadstavbu lidí z města. Moje prababička pracovala jako děvečka na statku, celý náš rod je poctivě dělnického původu. Maminka v dětství pásla kozy, až já jsem se odrodila. Ještě jednou díky, mami, za všechny ty malé změny v našem životě, které k tomu nakonec vedly.
A TAK…
… z generace na generaci se u nás moc moudrosti nepředalo. Dokonce ani té běžné praktičnosti. A tak si předáváme jakési na koleně zflikované postupy mladých holek. Holek, které dostaly úkoly, ale nikdo je neprovedl učením, nikdo je neupozornil na slabá místa, na co si dát pozor. Nikdo jim nevysvětlil, jak a proč věci fungují. A nikdo jim nedal prostor si věci osahat po svém s vlídnou podporou za zády.
Takže toho moc nevíme a máme strach, že neuspějeme, že TO nepůjde. Povinnosti máme spojené se stresem, popoháněním, dezorientací, neúspěchem. A osaměním. Nemáme čas se nadechnout. Nevíme, že existují jiné postupy a vychytávky a nemáme čas to zjišťovat. Jedeme.
Špatně se učíme, oddalujeme, nepotřebujeme pokrok. Stačí to tak, jak to je. Léta esemesky bez diakritiky, léta „Zapni mi myčku.“, „Umyj mi auto.“ Osamění a stres v rutinních úkolech a strach z novinek. V našem rodu, když se něco pokazilo, zůstalo to pokažené. Prkýnko na WC se opravilo drátem a štípalo do zadnice. Když se ulomila páčka na ždímačce, bylo ještě pár let než dosloužila, potřeba dvou lidí na obsluhu: jeden držel poskakující přístroj a druhý zastrkoval a vytahoval ze zásuvky.
VYNALÉZÁME KOLO
To, že se dají věci opravit, že je možné dovolat se pomoci, že existují specialisté, že je možné si různými způsoby ulehčit práci… to nám bylo neznámé. Na druhou stranu ale taky zdrojem radosti a údivu, když jsme na tyhle věci postupně s léty přicházeli.
ŽIJEME SI DOBŘE
… Vždyť taky nic moc nepotřebujeme. Stačí to tak, jak to je, že? Jen kdyby kolem nás nepřibývalo těch novinek. Život se dnes tak rychle mění a my cítíme neurčitou chuť pustit se lana a skočit do toho vzrušujícího vření.
Jen to učení se novým věcem nás pořád stresuje. Jaký div, že trvalo měsíc, než jsem poprvé použila papiňák a můj nový Ford Mondeo už týden stojí před domem, sněhový poprašek mu sluší. A něco ve mně stoupá. Snad vzrušení, snad touha žít naplno, snad vroucné přání udělat zase pár metrů dopředu. Pro moje děti.
Iveta
Comments