O moci a bezmoci

Myslíme si, že slabí zažívají bezmoc a silní prožívají svou sílu.

Myslíme si, že dítě je bezmocné a máma mocná.

Nevíme, že jak silný, tak slabý cítí bezmoc.

Možná jen tušíme, že pocit moci či bezmoci závisí od kvality cílů.

Pokud chceme druhého ovládnout, přijde bezmoc.

Druhý, dokonce ani dítě, není nikdy zcela pod tvou kontrolou.

Vyčerpaný a jako štvanec se cítí ten, kdo uvěřil, že druhého je potřeba přetlačit.

Bezmoc zná ten, kdo se nenaučil plachtit na vlnách kontaktu s druhým a pomalu hledat styčné body.

Bezmocný je ten, kdo z procesu hledání, kdo jsem já a kdo jsi ty, neumí mít uspokojení.

Bezmocný je ten, kdo spěchá i ten, který věří, že „to“ může špatně skončit.

Pocit síly a radosti má ten, kdo se naučil ve spojení s druhým zůstat měkký a tvořit spravedlnost.

Mocná je máma, která nevychovává, ale je vřelá a vytváří každodenní spravedlivou rovnováhu mezi potřebami členů domácnosti.

Bezmocný je ten, kdo neví, že máme vrozenou touhu být si blízko.

Bezmoc zažívá ten, kdo neví, že láska, touha po blízkosti a ochota vyhovět se aktivují, když druhému umožníme mít ze sebe dobrý pocit.

Vrcholnou bezmoc a neúspěchy zažívá ten, kdo neumí nebo nemůže druhého validovat, umožnit mu mít ze sebe radost.

Validovat nemůže ten, kdo v druhém vidí projekci vlastních rodičů a má v sobě program odporu: Neumožním ti mami/tati cítit se dobře.

Validovat nemůže taky ten, kdo zůstal vězet v programu soutěžení o pozornost rodičů a musí být ten nejlepší.

Je mnoho důvodů, proč neumíme vnímat potřeby druhého a jeho dobrý pocit jako důležité a souladné s našimi zájmy.

Ale můžeme se to naučit, natrénovat to jako abecedu a konečně žít s pocity síly, radosti a lásky.


Iveta

www.ivetahavlova.cz

Výjiměčně dobré čtení