Rozhovor u hnojíčku

„Jsi moje dítě, chlapečku, i když už vrháš delší stín a děláš větší stopy než já,“ řekla máma Zlatuška a trochu si stoupla na špičky. Rodinka kosů jí skoro pod nosem rozhrabávala hnojíček na kompost a vytahovala žížaly, dnes to ale neviděla.


„Jsi moje skoro už dospělé dítě, a tak mi musíš odporovat,“ pokračovala s rozechvěním, nějaká horkost se jí rozlévala hrudí, „protože až tou třenicí se ujistíš, že jsem nad tebou nevynesla ortel nebo rozkaz, že si jen povídáme a hledáme, co bude dobré pro oba.“


Uhladila si kapsy kabátku, aby zkontrolovala, že pořád stojí a rovně a získala trochu času. Myšlenky, srdce a dech jí pádily a táhly všemi směry. Některá vlákna vítala, některá by raději smazala. Hlavně tu mordorskou krajinu mateřských předsevzetí a vin.


„I když jsi moje slunce, nemůžu kolem tebe jen tak spořádaně obíhat. Každý den spolu baletíme na provázku. Nechci ti svazovat křídla a držet tě v brouzdališti, když už umíš plavat… ale nechci tě ani zahltit nesmírností vesmíru dospělých moc brzy.“ Synek stál s rukama v kapsách a pozoroval kosy. Přemýšlel, jestli má nějaký průšvih, intenzivně vnímal měkkost žížalích tělíček.


„A k tomu mám takovou oční vadu maminek. Vidím tě vždycky jako… o pár let mladšího chlapce, než právě jsi.“ Už to bylo moc dlouhé. Věděla to a najednou to hrozně moc chtěla zkrátit.


„Doufám, že se mi daří dávat ti dost svobody a důvěry, kterou si zasloužíš. Doufám, že se mi to daří se ctí aspoň tolik, že se kvůli mně nemusíš zmenšit a omezit svoji sílu a inteligenci.“


Bylo to podivné, hodně podivné, ale otiskovalo to do hlubokých vrstev jeho mozku něžné mělké otisky, zvěčněná přeslička v černém uhlí.


„Už tě nemůžu tolik učit jako dřív, pomáhat ti jít dál do dálky a do šířky, možná už ti ani nestačím. Už tu můžu jen být, v hloubce, za tebou a po ruce, když mě budeš potřebovat.“


„Tak já půjdu do pokoje, od pěti něco mám, jo?“ uzavřel to.


www.ivetahavlova.cz

Výjiměčně dobré čtení