Ty jsi ale zlý kluk, ty jsi ale sobecká holčička

V pěti letech: Ty jsi ale zlý kluk, ty jsi ale sobecká holčička, ty jsi tak strašný… Opravdu, mami? Tak to je zlé, musím se moc snažit!


O třicet let později: Musím se víc snažit, abych byl přijatelný. A zároveň nesnáším, jak se snažím… Musím to, jaký jsem, skrývat před ostatními. Kdyby tušili, jak jsem zlý, sobecký, strašný, nechtěli by se mnou být… A zároveň nesnáším ty polopravdy a skrývání, stydím se za to. Jsem zlý, sobecký a strašný a zároveň jsem slabošský snaživec.


Jak z toho ven? Začít uvědoměním, že každý, kdo mi spílá, se jen pokouší, abych uspokojil jeho potřebu. A pokračovat vědomím, že člověk je společenský tvor a přirozeně chce vyhovět svým bližním. Potřebuje se to ale učit v láskyplném prostředí, pomalu a s respektem. Potřebuje kolem sebe dospělé, kteří umějí regulovat své šoky a frustrace. Pak se mu uvnitř nemůže usadit hlas, který říká, že je špatný. (Pokud tam je, je to hlas vašich rodičů.) A může z něj vyrůst dospělý, který přijímá, jaký je a přijímá i druhé. Nesnaží se vždy vyhovět, ale vždy se snaží chápat a laskavě komunikovat.


A když se potom setká s člověkem, který mu říká, jak je strašný, chápe, že to mluví rodič v nitru onoho člověka. A cítí s ním, chápe, že přesně takovému zacházení byl onen člověk v dětství vystaven.


On sám ale (pokud ho rodiče neobžalovávali anebo pokud si tyto vzorce už zpracoval) s těmito výroky nerezonuje, jdou mimo něj. Je schopen vnímat je z pozice soucitu či čistého rozumu, který se zajímá, o jakou konkrétní potřebu daného člověka jde.


A potom vykomunikuje, jestli ji může pomoci uspokojit anebo ne. S plným ujištěním o zachování vztahovosti. „Chápu, že se takhle cítíš a moc rád bych ti vyhověl. Bohužel tentokrát a v této věci nemůžu. Mrzí mě to. Mám tě rád.“


Iveta

www.ivetahavlova.cz

Výjiměčně dobré čtení